Vzpomínáme
Na koho vzpomínám? Zatím pouze na jednu fenečku. První a jediná na prvním místě byla fenka německého ovčáka Laky bez PP, její otec byl policejní pes a matka NO bez PP. Dostala jsem ji ke 14 narozeninám. Byla jsem s ní na místním cvičáku a chtěla se věnovat kynologii. Bohužel ji tam pokousal pes a od té doby se začala bát. Více jsem tam nešla. Byla vychovávaná na zahradě. Prostě pes pro domácí využití. Naučila se různé blbinky. Nosila vajíčka od slepic, zaháněla slepice, nosila boty, vodítko. Byla velice kontaktní a milující. Ze všeho nejvíc milovala jízdu autem. Z pořádného výcviku uměla aportovat, chuzi u nohy, obraty, štěkání, kladina, áčko, metrovka, obrana.
V jejich 6 letech jsem si ji vzala s sebou do bytu, byla velice přizpůsobivá. Nikdy se nestalo, že by něco zničila, nebo se vyvenčila doma. Lakynka byla dáma, potřebovala mít pořádek a musela mít vše pod kontrolou. Cizí lidé ji nezajímali. Všude jsem pro ni byla jen já. Pamatuji si, že když jsem byla poprvé v práci a ona zůstala sama doma, měli jsme v bytě ty plastové zatahovací dveře se sklíčkama, když jsem vešla do dveří, měla takovou radost, ze vrtěním ocasu vymlátila z těch dvěří sklíčka :D. Byla skvělá. Když jsem odjela někam dál na nákup, nechala jsem ji u rodičů a vydržela 8 hodin sedět na kopečku a koukat kdy přijedu. Opravdu dokonalý vztah.
Asi v 8 letech začala mít zdravotní problémy. Nikdo nevěděl co jí je. Zde dne na den mi přestala chodit a každý dotek ji bolel. Vidím to jako dnes. Byl víkend, vzala jsem ji do auta a jela na pohotovost. Měla horečku a dostala nějaké léky. Veterinář nám pořádně nic neřekl, když jsem chtěla řešit proč nechodí na zadní nohy tak prý to je v jejím věku normální, ale to teda určitě není, byla v kondici a přece nepřestane chodit ze dne na den. Pozval si nás další den na odběr krve. Když přišly výsledky volal mi ten vet. že to vypadá na otravu jedem, že musela při venčení něco sežrat. Věděla jsem že to je hloupost, byla v bytě a každé venčení jsem ji měla na očích. Dostali jsme další léky a za 14 dní na kontrolu. Po víkendu jsem se spojila s mojim veterinářem, nechal si poslat výsledky a doporučil léčbu. Lakynka přestala jíst, během týdne zhubla 7kg. Začala se počůrávat. Objednal nás tedy na kliniku kde bylo zasedání všech veterinářů co něco znamenají a přišli na to, že má rakovinu krve. Okamžitě jsem tam jela, uklidňovali mě, že je možná trasfuze krve. Když jsme šli na detailní vyšetření, lékařka mi sdělila, že bohužel má zasažené mnoho orgánů a trasfůze by byla bezpředmětná a že ji dává tak týden života. Dostala tišící léky na bolest a jeli jsme domů.
Nikdy jsem si neuměla představit, že by mi vůbec mohla někdy umřít a už vůbec ne v 9 letech. Už i chodila, myslela jsem, že je v pořádku. Až mi začala kolabovat. Nesla jsem ji v náručí domů. Pak se zase probrala a byla spokojená. Jenže to počůrávání bylo hrozné. Když jsem byla v práci vezla jsem ji k našim na zahradu. Jednou jsem přijela a mamka mi říkala, že už jen ležela. Pak jsem přijela já a ona lítala jako by ji nic nebylo. Šli jsme se projít a zase kolabs. Věděla jsem, že už se přemáhá jen kvůli mě. Že už ji není dobře a usoudila jsem, že nechci aby se trápila. Veterinář mi říkal, ať ji nenechám trápit, že tato tato rakovina má průběh takový, že se udusí, nedostatečným okysličováním.
S naprostou bezmocí se zavolal veterinář, který okamžitě přijel. A dál? uspal ji v kufru auta kde to měla ráda.....
Žila pro mě a to je nejvíc co pes může udělat....
Zanechala ve mě, nádherné vzpomínky, ale také i ten nejbolestivější moment v mém životě, když mi umřela.
Díky ní, jsem na vlastní kůži poznala dokonalost německého ovčáka, naučila mě respektu a trpělivosti.
Nikdy nezapomenu
